Komunální odpad

Jak vlastně vypadají ony cesty do nebe, jež jednou každý lidský tvor prožije? Co všechno stojípřed námi při neprobadatelné trase do věčných lovišť? A existuje vůbec ještě nějaké potom? Tyto otázky společně s mnoha jinými, životem člověčím souvisejícími, si klade kdekdo. Tázal se po nich i Komunální odpad. Skupina, která od svých počátků prožila několik personálních výměn, prošla pochopitelně i obsahovým vývojem a tuto skutečnost dokonale podtrhuje i cédéčko pokřtěné loň

ského května v Bítovanech u Chrudimi, častého to místečka určeného ke klasickým koncertním štacím kapely. Z uskupení spojovaného výhradně s vesnickými zábavami, kde musí posluchačstvo zkonzumovat dostatečné množství alkoholických nápojů, aby vše konečně klapalo na sto procent, se za poslední léta vyklubal patrně dostatečně vyzrálý pojem na tuzemské rockové scéně. Veselé, ryze popěvkové písně byly postupně čím dál častěji nahrazovány skladbami nahuštěnými tvrdšími a tvrdšími kytarovými postupy. K tomuto celkovému vyznění dosti značně dopomohl i posun po stránce zvuku. Od čtyři roky starého počinu „Bůh má jednu tvář“ zní Komunální odpad skutečně jako vyspělá formace a pod kotel ještě přiložil zápis „Jedenáct hodin do útoku“, na němž do té doby tradiční „tralala“ písničky již téměř nenajdete. Teď už je na každém, zda tuto nastolenou cestu uvítá, či naopak začne marně volat po staronových peckách. Každopádně „Komunálové“, dobře si vědomi této skutečnosti, dovedou na svých koncertech potěšit všechny náklonné přívržence.

Ve studiovkách však dnes těžko můžeme od textů očekávat záplavu ostřejších slov i poněkud provařené téma „ženy a chlast.“ První track Cest do nebe pojmenovaný Kříže v poli obsahuje asi nezbytné, leč opět nikterak uchvacující intro, ale pak už se rozjede vkusnými zpomalujícími pasážemi proložená, do metalového hávu zahalená píseň. Nezastavitelnou rychlostí se nikam neřítí ani následující kompozice Křídla. Jakoby si také členové Komunálního odpadu jasně řekli, že spee

d metal už dnes stěží nabídne něco nového. A dobře udělali. Morana je totiž pouze jedna. Pravda, občas na desce uslyšíte houpavé kytarové riffy vystřižené z let osmdesátých, ale díky mnohem častějším a povětšinou velmi dobře umístěným klávesovým partům nezní Cesty do nebe jako jakési retro z dob, kdy žánr kovový spatřoval světlo světa. Navíc Luboš Suchánek krom svého tradičně výborného výkonu za mikrofonem vymyslel i vyvedené textové části řešící lidskou

společnost jako takovou. Album okoření v samotném závěru i nová verze helloweenského hitu Power, totiž další provedení Propasti, koncertní tutovky, jež prozařuje vystoupení skupiny již pěknou řádku let. Textově do desky samozřejmě nijak nezapadne, ale dokáže ji příjemně osvěžit. Ani teď není úplnou kopírkou metalové legendy z Hamburku. Disponuje znovu docela jiným rozložením než originál a kapela si v ní pohrává po svém, což je dobře.

Poslední studiový zápis Komunálního odpadu nám tedy ukazuje již hotového rockového interpreta a několikrát podtrhává směřování pozdních výtvorů tohoto pódiového matadora. Nejedná se o žádný výraznější posun dopředu, jenže ten už byl učiněn výraznou měrou po vydání „Bůh má jednu tvář.“ A proto už to není a ani nemůže být takový boom jako tenkrát. O to větší očekávání pak bude od novinky. Může nastat pokračování v na české poměry solidně nasazené laťce, nebo také prudký náraz do neprostupné zdi. Věřme v první možnost.